Toto je malá reminiscence z 4.1.2014, ze „Dne české asociace systemických konstelací (ČASK)“, jehož jsem se s povděkem účastnil.
Začnu zprostředka – totiž jednou větou z prezentace Radima Věntuse nazvané „Konstelace v ‚Živém byznysu‘“: „Pro lidi je těžké pochopit, proč se mají nyní věnovat ‚nedůležitým‘ věcem.“ Tato věta se mi vryla do vědomí, neboť je v ní zhuštěna celá naše doba „pozdní“, jak ji nazývá Václav Bělohradský. Na rozdíl od doby postní je to označení pro dobu, v níž důležité se stalo nedůležitým a naopak. Radimova věta se vztahovala na působení kouče-konsteláře ve středostavovské firmě, kde základním krokem k nápravě všeho, co v podniku neběželo (případně běželo špatně), co působilo jako balvany, které napadaly do řečiště plynutí a lehkosti, bylo: Zastavit se. Lidé těžko chápou, proč právě v okamžiku ohrožení, krize nebo vysilujícího boje je zastavení (a pohled dovnitř, do systému) to nejlepší, co mohou udělat.
Ale nejen to: V naší poněkud chaotické a na mnoha místech i zvrácené době postní nechápeme, proč zdánlivě nedůležité zabývání se CELKEM by mělo přispět k řešení našich naprosto urgentních problémů s mnoha hroutícími se DETAILY. (Leč právě o tom jsou konstelace). Detailní znalosti jsou koneckonců stále ještě vysoce preferovány před celkovou moudrostí – stačí si jen připomenout principy, podle kterých fungují naše školy a univerzity.
Setkání tohoto dne však v tomto ohledu dávalo jistou naději. Ačkoliv všichni kolegové, bylo nás patnáct přítomných jeden jako druhý zastánci různých směrů v konstelacích – a přesto jsme se výborně domluvili. Rýsovala se tak kdesi na horizontu vize jakéhosi intra-interdisciplinárního dialogu, totiž (česky řečeno) domluvení se lidí, kteří patří ke stejné „sektě“ ale k jejím různým „frakcím“. Což je domluva, jak víme, z nejtěžších. Ano – není těžké přiřadit černocha i bělocha k lidské rase; podstatně těžší je uznat podobnost mezi dvěma bělochy, neboť naše touha stát si za svém se zvětšuje se čtvercem podobnosti, nikoliv rozdílnosti. Asi proto jsme v té naší malé české kotlince tak rozhádaní.
Moje pavědecká (lépe: pa-odborná) otázka dovnitř asociace tedy zněla, zdali se máme rádi (opět jedna taková zákeřně „nedůležitá“ věcička, zdánlivě nevedoucí k praktickým výsledkům); a pokud jsem se nepřeslechl, zněla odpověď „ano“. Vše ostatní se dá zkomprimovat do jedné věty: Výborné referáty, ucházející chlebíčky, chybějící kafe, báječná nálada. A tak bych svým nepřítomným kolegům chtěl poslat, vědom si marnosti takovéhoto počínání, kousek oné pohody a poznání, jimiž se den ČASKu vyznačoval. A těm, kteří přítomni byli, poděkovat.