Jeden březnový víkend jsem se společně s dalšími kolegy zúčastnil supervizního semináře konstelací, který vedl švýcarský psychiatr, konstelář a supervizor slovenského původu Ivan Verný. Seminář byl zaměřený na přímou supervizi stavění konstelací s podporou různých konstelačních stylů, kdy lektoři měli možnost získat reflexi své konstelační práce. Účastníci se grupovali z různých konstelačních škol a učitelů. Nejvíc bylo pochopitelně od Ivana Verného, dále po dvou od Bhagata a Johna Wittingtona, jeden žák Jana Bílého, zbytek zájemci a zájemkyně o postavení vlastní konstelace.
Klienti i lektoři byli vybráni losem.
Podle slov organizátorky, tahle supervize byla plánovaná asi rok dopředu a ještě týden před začátkem bylo jenom 5 zájemců o supervizi své práce. Tato skutečnost mě nijak nepřekvapila, jelikož s nízkým zájmem o supervize, popřípadě intervize konstelací se setkávám ze své pozice předsedy České asociace systemických konstelací relativně často. Supervizní semináře jsou na české konstelační scéně velkou vzácností. A dovolím si udělat určité zobecnění. Konstelářská obec není tomuto typu reflexe otevřená téměř vůbec. O důvodech můžeme fantazírovat. Myslím si, že důležitou roli hraje strach z hodnocení, což potvrzují i upřímná vyjádření některých konstelářů. Bohužel je supervize zkresleně spojována právě s postojem hodnocení (především toho negativního). Kořeny mohou být osobní i nadosobní. Z těch osobních mohu určitě zmínit projekci vlastního strachu z kritiky rodičovských postav do supervizorských autorit. V rámci lektorování konstelací se často uvádí jako významná kvalita lektora odsunutí vlastního ega ve prospěch naladění na systém klienta. Pokud ale tento postoj aplikuje nedostatečně zralý konstelář, jedná se většinou o pouhé přechodné potlačení ega. A ego se samozřejmě brání, a o to více působí, ale už z úrovně nevědomí. Přičemž hodnocení a srovnávání je funkcí ega. Tím si rozšiřuje sféru vlivu. Zároveň je srovnávání i určitou pastí, protože pokud je nepřiměřené, vede k velkému pocitu nejistoty a zpětnému oslabení ega. Tady vstupují do hry různé obranné mechanismy, jako např. racionalizace, sebeidealizace, vyhýbání se, izolace. Tento proces se zdá být pak nekonečný.
Co se týče nadosobních důvodů postavení supervize v konstelářské obci, je namístě popsat proces etablování metody konstelací v odborné sféře. Jen velice stručně. Proces je bolestivý, stále probíhající, metoda je často kritizována, zaměňují se osobnosti konstelářů s metodou samotnou, chybí jakékoliv výzkumy, odborné články. Konstelářská komunita je tvořena jak lidmi z řad pomáhajících profesí, tak i z řad tzv. esoterní sféry, a řekl bych, že těch posledně jmenovaných je víc. Kdo ale v Čechách nabízí supervize? Supervizor téměř výlučně pochází z pomáhající profese, přičemž podmínky na získání tohoto statusu jsou velmi přísné. Supervizoři s konstelačním vzděláním a praxí by se dali spočítat na prstech jedné ruky. A teď zásadní otázka. Půjde konstelář z esoterní sféry na supervizi k takovému supervizorovi? Je pro něj dostatečnou zárukou duchovní úrovně, symbolem nezaslepenosti svým odborným vzděláním, s bohatě vyvinutou intuicí? Protože tyto kvality jsou podle mých zkušeností ceněny v esoterní komunitě. Bude takovému člověku důvěřovat a cítit se s ním bezpečně? A bude opravdu mít tento supervizor nezaujatý postoj otevřenosti a podpory reflexe bez pachuti kriticizmu? Mám ale v sobě vnitřní naději, že stojíme před novou etapou. Etapou, kdy se začnou tyhle rozdíly postupně smazávat. Etapou, kdy více ezoterně orientovaní konsteláři budou otevření reflexi své práce a procesu s respektem k limitům svých (ne)odborných znalostí a odborněji orientovaní konsteláři začnou klást důraz na intuici s potřebou rozvíjet i spirituální pozadí svého bytí s respektem ke skutečnosti, že existují oblasti mimo rámec racionálního pochopení, kdy nám nezřídka zbývá jenom postoj užaslé pokory k něčemu, co nás přesahuje.
Na začátku semináře se po otázce kdo chce stavět, zvedly jenom dvě ruce. Jedna byla moje. Losovací růžice, kterou Ivan Verný používá na výběr klientů i lektorů ukázala na mě.
Zakázku pro konstelaci jsem už měl víceméně zformovanou před seminářem. Zajímalo mě, jak můžu podpořit konsteláře v Čechách, aby byli více otevření supervizím, případně intervizím svoji práce. A jelikož jsem musel vylosované lektorce zdůvodnit právo mého záměru, tedy z jaké pozice se na to ptám, "propašovala" se do konstelace i Česká asociace systemických konstelací jako subjekt, kterého jsem předsedou, a tedy se na to ptám právě z této pozice. Do konstelace lektorka navrhla, kromě zmiňované asociace a mě, ještě velmi pochopitelně někoho za supervizi a tři zástupce za konsteláře v ČR. Kromě mužského zástupce za mě a ještě jednoho muže za konsteláře jsem intuitivně vybral do zbylých rolí ženy.
Konstelace byla vedena tzv. stylem pohyby duše s malým množstvím intervencí, které se spíše objevovaly v druhé půlce konstelace. Prakticky už od počátku se začali zástupkyně a zástupci pohybovat, k verbálním sdělením přišel čas později. Zástupkyně za supervizi po následování svých impulsů skončila na zemi v ležící poloze na břiše. Sdělovala, že má v břiše velký těžký lívanec, kašlala, až se dusila. Procházela těžkým procesem. Až když padla na zem, došlo ke kontaktu mezi ní a zástupci z konstelářské veřejnosti. Do té doby konsteláři buď supervizi nevnímali, nebo vyjadřovali strach z ní se směsicí ambivalence. Jedna zástupkyně konstelářů se k ní nakonec přiblížila a poskytla jí fyzický kontakt, což supervizi posílilo. Poté, co se postavila, působila pro konsteláře jako zrcadlo, do kterého když se dívali, tak získávali sílu. Proces se ale zacyklil, protože po určitém čase supervize znovu skončila na zemi. Tentokrát v sedu. Bylo evidentní, že v systému chybí něco, co by její pozici vitalizovalo - buď nějaký prvek, nebo uznání např. v podobě rituální věty. Bohužel lektorka tento aspekt neoslovila, tudíž proces zůstal nejasný. Na konci ale bylo přesto vidět, že sice každý z konstelářů má svoje specifické projevy (možná styly, školy a konstelační nástroje práce), což zástupce Mira (z pozice předsedy asociace) viděl a uznal, ale zároveň mají konsteláři potřebu se nějak k supervizi vztahovat. A supervize se cítila živá. Nekontakt vystřídal kontakt, i když se jeho forma ještě jenom tříbila.
Velmi zajímavý byl i proces, probíhající s asociací. Na začátku ji jeden zástupce konstelářů vnímal jako nedobytnou hradbu, další jako něco mrtvého - neživého a posledního asociace zajímala, i když nevěděl, co si má o ní myslet. Asociace se cítila osamocená, potřebovala najít rovnováhu a nakonec skončila na zemi v pokleku a zůstala beze změny až do konce konstelace. Poté zástupci konstelářů vyjadřovali úlevu, že se asociace snížila, ustoupila do pozadí, že se více otevřela. Vnímali, že asociace je jenom byrokratická forma, prostředník, který má sloužit konstelářům, nemá být cílem sama o sobě.
Ve vztahu k zástupkyni asociace se odehrávala jedna zvláštní skutečnost. Totiž lektorka kromě úvodního dotazu na pocity nedala asociaci vůbec slovo a nesměřovala k ní žádnou intervenci. Až poté, co jsem si vyměnil se svým zástupcem místo a vstoupil do konstelace, na moje opakované naléhání lektorka jednou asociaci dotazovala. Tento evidentní protipřenos lektorka interpretovala způsobem, že měla strach, abych konstelaci nějak neovlivňoval, což se z mé strany ani v náznacích nedělo. Co bylo důvodem tohoto protipřenosu se můžeme jenom domnívat. Osobní antipatie k představitelce asociace můžeme vyloučit, protože lektorka se s ní osobně znala a měly pozitivní vztah. Pravděpodobně se jednalo o podvědomou loajalitu lektorky s jejím životním (rodinným) backgroundem, kdy mohl být v jejím systému někdo přehlížen, opomíjen, což pak mohlo způsobit, že asociaci jako takovou rovněž přehlížela. A protože asociace v konstelaci nedostávala dostatek prostoru a nepřicházely k ní žádné intervence, neměla možnost vývinu role, zůstávala mimo kontext vývoje pole a je proto otázné, v jaké vývojové době zůstala zamrzlá, tedy jaké "historické období" vlastně její pocity odrážely. Konstelářům asi nemusím zvlášť připomínat zkušenost, že hodinu trvající konstelace může zrcadlit systémové změny, které v realitě probíhaly i 100 let. A samozřejmě i asociace prošla vývojem s několika transformacemi. Možná právě od takové nedobytné hradby k upozaděnému prostředníku s cílem propojovat, integrovat a podporovat sdílení a setkávání. Po semináři se zástupkyně asociace se mnou podělila o tato slova: "Kdyby byla role oslovená a mohlo tam dojít k nějakému rituálnímu uspořádání kompetencí (aby si třeba o asociaci někdo "nemyslel" a "neříkal", že je důležitější, než konsteláři, supervizoři a klienti), umím si představit, že by asociace mohla možná povyrůst a začlenit se v odpovídající "velikosti" do dění v poli....a nebo taky ne".
V každém případě tato konstelační zkušenost nastoluje závažnou otázku, jak může nereflektovaný protipřenos ovlivnit závěrečný obraz konstelace, co si to vlastně klient odnáší domů a jaký energetický vliv má pak tento obraz na něj.
A teď zpátky k mé konstelační zakázce, jak můžu podpořit konsteláře v Čechách, aby byli více otevření supervizím, případně intervizím své práce. Konstelace naznačila, že z pozice předsedy asociace nijak. Protože až když jsem poodstoupil od asociace a byl jsem řadový konstelář, všichni zástupci konstelářů i supervize mne začali vnímat mnohem jasněji. A proto vlastně píšu tyto řádky. Rád bych svým článkem podpořil diskusi o potřebě supervize či intervize v konstelacích. A věřím, že nezůstane jenom při diskusi. Namísto tečky si dovolím citovat slova zástupkyně supervize z průběhu konstelace: "začněme se konečně věnovat tomu reálnému, něčemu živému, ne těm kecům kolem!"
Jeden březnový víkend jsem se společně s dalšími kolegy zúčastnil supervizního semináře konstelací, který vedl švýcarský psychiatr, konstelář a supervizor slovenského původu Ivan Verný. Seminář byl zaměřený na přímou supervizi stavění konstelací s podporou různých konstelačních stylů, kdy lektoři měli možnost získat reflexi své konstelační práce. Účastníci se grupovali z různých konstelačních škol a učitelů. Nejvíc bylo pochopitelně od Ivana Verného, dále po dvou od Bhagata a Johna Wittingtona, jeden žák Jana Bílého, zbytek zájemci a zájemkyně o postavení vlastní konstelace.
Klienti i lektoři byli vybráni losem.
Podle slov organizátorky, tahle supervize byla plánovaná asi rok dopředu a ještě týden před začátkem bylo jenom 5 zájemců o supervizi své práce. Tato skutečnost mě nijak nepřekvapila, jelikož s nízkým zájmem o supervize, popřípadě intervize konstelací se setkávám ze své pozice předsedy České asociace systemických konstelací relativně často. Supervizní semináře jsou na české konstelační scéně velkou vzácností. A dovolím si udělat určité zobecnění. Konstelářská obec není tomuto typu reflexe otevřená téměř vůbec. O důvodech můžeme fantazírovat. Myslím si, že důležitou roli hraje strach z hodnocení, což potvrzují i upřímná vyjádření některých konstelářů. Bohužel je supervize zkresleně spojována právě s postojem hodnocení (především toho negativního). Kořeny mohou být osobní i nadosobní. Z těch osobních mohu určitě zmínit projekci vlastního strachu z kritiky rodičovských postav do supervizorských autorit. V rámci lektorování konstelací se často uvádí jako významná kvalita lektora odsunutí vlastního ega ve prospěch naladění na systém klienta. Pokud ale tento postoj aplikuje nedostatečně zralý konstelář, jedná se většinou o pouhé přechodné potlačení ega. A ego se samozřejmě brání, a o to více působí, ale už z úrovně nevědomí. Přičemž hodnocení a srovnávání je funkcí ega. Tím si rozšiřuje sféru vlivu. Zároveň je srovnávání i určitou pastí, protože pokud je nepřiměřené, vede k velkému pocitu nejistoty a zpětnému oslabení ega. Tady vstupují do hry různé obranné mechanismy, jako např. racionalizace, sebeidealizace, vyhýbání se, izolace. Tento proces se zdá být pak nekonečný.
Co se týče nadosobních důvodů postavení supervize v konstelářské obci, je namístě popsat proces etablování metody konstelací v odborné sféře. Jen velice stručně. Proces je bolestivý, stále probíhající, metoda je často kritizována, zaměňují se osobnosti konstelářů s metodou samotnou, chybí jakékoliv výzkumy, odborné články. Konstelářská komunita je tvořena jak lidmi z řad pomáhajících profesí, tak i z řad tzv. esoterní sféry, a řekl bych, že těch posledně jmenovaných je víc. Kdo ale v Čechách nabízí supervize? Supervizor téměř výlučně pochází z pomáhající profese, přičemž podmínky na získání tohoto statusu jsou velmi přísné. Supervizoři s konstelačním vzděláním a praxí by se dali spočítat na prstech jedné ruky. A teď zásadní otázka. Půjde konstelář z esoterní sféry na supervizi k takovému supervizorovi? Je pro něj dostatečnou zárukou duchovní úrovně, symbolem nezaslepenosti svým odborným vzděláním, s bohatě vyvinutou intuicí? Protože tyto kvality jsou podle mých zkušeností ceněny v esoterní komunitě. Bude takovému člověku důvěřovat a cítit se s ním bezpečně? A bude opravdu mít tento supervizor nezaujatý postoj otevřenosti a podpory reflexe bez pachuti kriticizmu? Mám ale v sobě vnitřní naději, že stojíme před novou etapou. Etapou, kdy se začnou tyhle rozdíly postupně smazávat. Etapou, kdy více ezoterně orientovaní konsteláři budou otevření reflexi své práce a procesu s respektem k limitům svých (ne)odborných znalostí a odborněji orientovaní konsteláři začnou klást důraz na intuici s potřebou rozvíjet i spirituální pozadí svého bytí s respektem ke skutečnosti, že existují oblasti mimo rámec racionálního pochopení, kdy nám nezřídka zbývá jenom postoj užaslé pokory k něčemu, co nás přesahuje.
Na začátku semináře se po otázce kdo chce stavět, zvedly jenom dvě ruce. Jedna byla moje. Losovací růžice, kterou Ivan Verný používá na výběr klientů i lektorů ukázala na mě.
Zakázku pro konstelaci jsem už měl víceméně zformovanou před seminářem. Zajímalo mě, jak můžu podpořit konsteláře v Čechách, aby byli více otevření supervizím, případně intervizím svoji práce. A jelikož jsem musel vylosované lektorce zdůvodnit právo mého záměru, tedy z jaké pozice se na to ptám, "propašovala" se do konstelace i Česká asociace systemických konstelací jako subjekt, kterého jsem předsedou, a tedy se na to ptám právě z této pozice. Do konstelace lektorka navrhla, kromě zmiňované asociace a mě, ještě velmi pochopitelně někoho za supervizi a tři zástupce za konsteláře v ČR. Kromě mužského zástupce za mě a ještě jednoho muže za konsteláře jsem intuitivně vybral do zbylých rolí ženy.
Konstelace byla vedena tzv. stylem pohyby duše s malým množstvím intervencí, které se spíše objevovaly v druhé půlce konstelace. Prakticky už od počátku se začali zástupkyně a zástupci pohybovat, k verbálním sdělením přišel čas později. Zástupkyně za supervizi po následování svých impulsů skončila na zemi v ležící poloze na břiše. Sdělovala, že má v břiše velký těžký lívanec, kašlala, až se dusila. Procházela těžkým procesem. Až když padla na zem, došlo ke kontaktu mezi ní a zástupci z konstelářské veřejnosti. Do té doby konsteláři buď supervizi nevnímali, nebo vyjadřovali strach z ní se směsicí ambivalence. Jedna zástupkyně konstelářů se k ní nakonec přiblížila a poskytla jí fyzický kontakt, což supervizi posílilo. Poté, co se postavila, působila pro konsteláře jako zrcadlo, do kterého když se dívali, tak získávali sílu. Proces se ale zacyklil, protože po určitém čase supervize znovu skončila na zemi. Tentokrát v sedu. Bylo evidentní, že v systému chybí něco, co by její pozici vitalizovalo - buď nějaký prvek, nebo uznání např. v podobě rituální věty. Bohužel lektorka tento aspekt neoslovila, tudíž proces zůstal nejasný. Na konci ale bylo přesto vidět, že sice každý z konstelářů má svoje specifické projevy (možná styly, školy a konstelační nástroje práce), což zástupce Mira (z pozice předsedy asociace) viděl a uznal, ale zároveň mají konsteláři potřebu se nějak k supervizi vztahovat. A supervize se cítila živá. Nekontakt vystřídal kontakt, i když se jeho forma ještě jenom tříbila.
Velmi zajímavý byl i proces, probíhající s asociací. Na začátku ji jeden zástupce konstelářů vnímal jako nedobytnou hradbu, další jako něco mrtvého - neživého a posledního asociace zajímala, i když nevěděl, co si má o ní myslet. Asociace se cítila osamocená, potřebovala najít rovnováhu a nakonec skončila na zemi v pokleku a zůstala beze změny až do konce konstelace. Poté zástupci konstelářů vyjadřovali úlevu, že se asociace snížila, ustoupila do pozadí, že se více otevřela. Vnímali, že asociace je jenom byrokratická forma, prostředník, který má sloužit konstelářům, nemá být cílem sama o sobě.
Ve vztahu k zástupkyni asociace se odehrávala jedna zvláštní skutečnost. Totiž lektorka kromě úvodního dotazu na pocity nedala asociaci vůbec slovo a nesměřovala k ní žádnou intervenci. Až poté, co jsem si vyměnil se svým zástupcem místo a vstoupil do konstelace, na moje opakované naléhání lektorka jednou asociaci dotazovala. Tento evidentní protipřenos lektorka interpretovala způsobem, že měla strach, abych konstelaci nějak neovlivňoval, což se z mé strany ani v náznacích nedělo. Co bylo důvodem tohoto protipřenosu se můžeme jenom domnívat. Osobní antipatie k představitelce asociace můžeme vyloučit, protože lektorka se s ní osobně znala a měly pozitivní vztah. Pravděpodobně se jednalo o podvědomou loajalitu lektorky s jejím životním (rodinným) backgroundem, kdy mohl být v jejím systému někdo přehlížen, opomíjen, což pak mohlo způsobit, že asociaci jako takovou rovněž přehlížela. A protože asociace v konstelaci nedostávala dostatek prostoru a nepřicházely k ní žádné intervence, neměla možnost vývinu role, zůstávala mimo kontext vývoje pole a je proto otázné, v jaké vývojové době zůstala zamrzlá, tedy jaké "historické období" vlastně její pocity odrážely. Konstelářům asi nemusím zvlášť připomínat zkušenost, že hodinu trvající konstelace může zrcadlit systémové změny, které v realitě probíhaly i 100 let. A samozřejmě i asociace prošla vývojem s několika transformacemi. Možná právě od takové nedobytné hradby k upozaděnému prostředníku s cílem propojovat, integrovat a podporovat sdílení a setkávání. Po semináři se zástupkyně asociace se mnou podělila o tato slova: "Kdyby byla role oslovená a mohlo tam dojít k nějakému rituálnímu uspořádání kompetencí (aby si třeba o asociaci někdo "nemyslel" a "neříkal", že je důležitější, než konsteláři, supervizoři a klienti), umím si představit, že by asociace mohla možná povyrůst a začlenit se v odpovídající "velikosti" do dění v poli....a nebo taky ne".
V každém případě tato konstelační zkušenost nastoluje závažnou otázku, jak může nereflektovaný protipřenos ovlivnit závěrečný obraz konstelace, co si to vlastně klient odnáší domů a jaký energetický vliv má pak tento obraz na něj.
A teď zpátky k mé konstelační zakázce, jak můžu podpořit konsteláře v Čechách, aby byli více otevření supervizím, případně intervizím své práce. Konstelace naznačila, že z pozice předsedy asociace nijak. Protože až když jsem poodstoupil od asociace a byl jsem řadový konstelář, všichni zástupci konstelářů i supervize mne začali vnímat mnohem jasněji. A proto vlastně píšu tyto řádky. Rád bych svým článkem podpořil diskusi o potřebě supervize či intervize v konstelacích. A věřím, že nezůstane jenom při diskusi. Namísto tečky si dovolím citovat slova zástupkyně supervize z průběhu konstelace: "začněme se konečně věnovat tomu reálnému, něčemu živému, ne těm kecům kolem!"