Jeden víkend se v Praze konal mnou vedený konstelační seminář, ve kterém jsme se věnovali hledání fungujících mužských mýtů. Někomu by se mohlo zdát, že v čase krizí a chmurných vyhlídek do budoucna (aspoň máme-li věřit většině předpovědí) je téma „mužské mytologie“ tak trochu mimo. Jenže právě v nejistých dobách je to, co je větší, co spojuje jistou (v případě mužů docela velkou) skupinu lidí, k čemu se můžeme „utéci“, když běžné a tradiční řešení selhávají, docela životně důležité.
Podle mého soudu mají současné ženy, aspoň jejich osobnostně se rozvíjející část, svoji „ženskou“ mytologii docela funkční. Aspoň o tom svědčí názvy a obsahy ženských kruhů, večerů a seminářů, ve kterých figurují Velká bohyně, Kálí, Amazonky, Vesna či krásná Artemis/Venuše. Dlouhou dobu potlačovaná mytologie Bohyň dává vědomým ženám pocit spirituální sounáležitosti a slouží coby zdroj imaginativní a duchovní síly, který nám mužům mnohdy chybí. A tak jsem vypsal seminář, jehož podstatou byly otázky „Co je/může být mužskou mytologií“ a „Jaké mýty by mohl/měl číst táta synům před usnutím.“ Moje docela zaražená odpověď po semináři zní: Asi žádné. A to je také největší překvapení, které jsem v sobotu a neděli 3. a 4. ledna, spolu s osmnácti chlapi-účastníky zažil.
Ve většině konstelací, které jsme na téma stavěli (bylo jich dohromady devět) se ukazovalo, že hrdinové a bozi typu Osiris, Achilles, Parsival, Théseus, Bruncvík, Železný Jan či Ježíš jsou hrdinové především z vůle dominantní matky („dělám to všechno pro tebe, mami“) a bolestně postrádají svého velice slabého, nepřítomného, v mlze se nacházejícího otce. Naše kolektivní zděšení rostlo s každou konstelací, skrze kterou se hlavní hrdina potácel, utíkal od ženy (např. Ježíš od Maří Magdalény) a obyč-života („táta je jen obyčejný tesař a ještě k tomu není můj otec“) do spojení s mlhavým bohem, ve kterém hledal (marně) sebe, provázen matkou implantovaným pocitem vlastní vyvolenosti, jenž ho dělal sice „větším“, leč zároveň impotentním.
Bruncvík, český archetyp Odysea, zase uvízl zcela bez možnosti pohybu, jakoby přitažen magnetickou horou, v konfliktu slabého otce a dominantní matky, jež v ruce třímala (Bruncvíkův?) meč, a teprve poté, co jsme z konstelace vzali meč zcela pryč, se začalo rýsovat jakés-takés řešení. Lev a drak (solární a chtonický symbol), kteří si na začátku Bruncvíkovy konstelace nevinně, leč nesmírně živě hráli se zlatým míčem, a po objevení se meče (konflikt) zkolabovali, pak na konci mohli pomalu opět ožít.
Podobně to vypadalo i v mýtu o Achillovi. I zde byla jeho matka, mořská nymfa Thetis, přesvědčena o Achillově výjimečnosti – ne nadarmo ho potápěla do podsvětní řeky Styx, ve které získal její syn až na malý kousek těla nezranitelnost. „Pojď k nám, k nesmrtelným“, lákala ho, „neboť to je právě to, co hrdinství z tebe udělá. Normální život může mýt každý, ale padneš-li u Tróji, budeš v mýtech žít na věky!“
A tak vyvstala v průběhu semináře absurdní otázka, zdali onen tak často omílaný patriarchát posledních čtyř tisíc let náhodou nebyl skrytou (nad)vládou matek nad (pseudo)hrdinskými syny, jakousi pomstou žen za vyloučení z možnosti rozhodovat věci veřejné, skrze kterou se jim podařilo nastrčit za sebe syny, kteří pak zběsile a hluboko v nitru i zoufale máchali svým všem-hlavy-dolů-mečem. Což dělají dodnes, nejen na Blízkém východě v tak zvaném „Islámském státě“, ale i z vrchních etáží mrakodrapů, z řídících center olejových, uhelných a atomových společností či s motorovou pilou v ruce kdesi v Amazonii.
Každopádně se ukázalo, že možná ten pravý a jediný mýtus k vyprávění nezní „buď hrdinou“, ale „buď tím, kým jsi, normálním, jedinečným, obyčejným, černo-bílým člověkem, se všemi svými neduhy i duhou, která občas spojuje tvoji hlavu s nebem, když zrovna nevyvádíš kraviny. Buď tesařem, synem, milencem tvé ženy, buď poklidným otcem svých nepříliš povedených úžasných dětí, ale vyvaruj se, prosím, jednoho – myslet si o sobě, že máš konat zázraky a být čistý. Neboť čistá běl bez černých teček z tebe udělá idiota, který, ještě než se nakonec přeci jen osvítí (jakože to čeká po miliardách let nás všechny), napáchá víc blbostí, ano, přímo ZLA, než kolik by stačila udělat armáda NORMÁLNÍCH, čistě obyčejných chlapů.“
Tak asi takhle...
Hezké dny s mužskými (ne)mýty přeje Jan.